„My jsme se nedali, zlatou jsme vyhráli, zlatou jsme vyhráli, sebrali všem“ tak jsme zakončili vyhlášení výsledků krajského kola této soutěže. Jenže to pro nás ještě neskončilo a po vyhlášení jsme hned naskočili do rozjetého vlaku a začali se připravovat na kolo celostátní. Jako správní mazáci, jsme byli celkem v klidu, máme vše už několikrát zopakované, něco přidáme, a ono to nějak dopadne.
Příprava nyní již čtyřhodinového programu zase tak jednoduchá nebyla. Co přidáme?
Nápad přišel od Báry a její sestry Vlaďky. Co takhle stezku siláka Daňka? Pár posilovacích prvků a máme to na hodinu. Začal souboj s časem, zadali jsme šibeniční termín a doufali, že truhlář vše stihne včas. Další prodloužení by bylo možné při prohlídce hřbitova, Jitka s Láďou se naučí nějaké zajímavosti o významných lozických rodácích, pohřbených na hřbitově. Zase alespoň dvacet minut k dobru. No trošku nám pomůže i prohlídka farmy u Lechnýřů, pak alespoň dvacet minut u řezníka Krkovičky a na závěr baletní vystoupení našich hasičů.
Program vymyšlen, komise může přijet. Ve středu 4.9.2019 jsme celé dopoledne připravovali pohoštění a výzdobu a na půl třetí bylo vše OK. Babička Jaruška tentokrát napekla koblihy, vdolky si vzaly na starosti děvčata u Hrušku, Jitka s Láďou utopenou konkurenci a pečená vepřová kolena, Anežka kachničky na zelí, Luděk Krkovička zase tlačenku, jitrnice a uzené, naše Marta opět koláčky. A další a další dobroty.
Komise dorazila s dvacetiminutovým zpožděním, a tak nějak nenaladěná. Trošičku nás to vyvedlo z míry, ale my se nedáme. Seznámíme se a začínáme svoji připravenou trasu s podrobným výkladem, který už znají snad opravdu všichni lozičtí. Snažíme se zaujmout již na začátku, komise bez reakcí. Sázíme na útok dětských hasičů, komise nic. Pomůže snad slivovice na dvoře hospody? Nebo lozická hymna? Pořád reakce komisařů nic moc. Ani chodit se jim nechce, musíme je pořád popohánět. Začínáme propadat panice, projdeme obcí a přicházíme k osvědčené stoleté lípě a nejstarší rodačce z Lozic. Tam vidíme lehký záchvěv při konzumaci koblih, které tímto přihlašíme do soutěže o nejlepší koláče. Po koblihách se zaprášilo, nálada pořád velmi rozpačitá. Snažíme se nahnat čas neboť se nám začíná nedostávat, komise zřejmě není na tento druh prezentace zvyklá. Zrychlujeme krok ke splavu, kde čeká naše vodnice s utopenou konkurencí a živou vodou z řeky (zelená) za ní má připravenou řeč hrázný. Ženskému složení komise technika nic neříká, mužská část se chytá na výklad o způsobu zacházení se stavidly, vytahování naplavených klád při povodních, které se pomocí háku dostávají z vody a chutnají jim i vzorky vody (ořechovice) , které si pro ně nachystal Martin zvaný lozický Paliza .
Z rukávu vytahujeme další eso a vedeme komisi na začátek Daňkovi silácké stezky. Dostanou kartičky na razítka, chceme je totiž zapojit do cvičení na posilovacích prvcích, které jsou součástí stezky. Ano komise je hravá, kápli jsme na to.
Dojdeme k budově obecního úřadu, kde máme připravenou Anežku, aby představila lozickou večerní univerzitu třetího věku, Jardu s kronikami obce a zase občerstvení. Jitka s Láďou se nemohou dočkat, až na ně dojde řada a jdou si pro komisi a starostu. Protože jsme nikdo netušili, jaký zvolí převlek, jsme všichni trošku víc vyvedení z konceptu. Starosta ztrácí řeč, komise se začíná konečně bavit, všichni ostatní s napětím očekáváme, co že to ta naše „Keliška“ vlastně vymyslela. Ta na chvíli zapomíná text (modlíme se, aby naskočil), ale improvizuje, neboť se jí nedostává předem domluvená konverzace ze strany starosty. Text naskakuje a Jitka se dostává do formy, na kterou jsme u ní zvyklí. Přes všechnu snahu, největší úspěch má občerstvení v podobě věnečků a rakviček se šlehačkou.
Cesta k vinici a ochutnávka hroznového i tekutého vína již byla uvolněnější a je na řadě pan Lechnýř, aby zaujal komisi výrobou kozího sýra. Po půl hodině vychází všichni spokojení, že si mohli vyzkoušet vyrobit sýr a pokračujeme již o něco víc v klidu, neboť se nám podařilo srovnat časový rozvrh. Navštívíme kostel, kde si všichni na chvíli sedneme a nabereme sílu na pokračování.
Trasa nabírá směr k řezníku Krkovičkovi. U cesty visí na kaštanech jitrnice co svět neviděl a ve větvích číhá malý Jája (nebo Pája) s upozorněním na šizuňka Krkovičku. Komise oněmí úžasem (jitrnice jsou sice obzvlášť vyvedené, ale mají prazvláštní barvu). Za řeznickým pultem stojí řezník Luďek Krkovička a zve přicházející na občerstvení. Na pult vytahuje voňavou tlačenku, čerstvé (pravé) jitrničky a uzené. Na stole jsou Martiny koláčky a džbán právě natočeného pivečka. Tomu neodolá opravdu nikdo. To by se to sedělo, ale musíme dál, ještě není konec. Vedeme komisi kolem řeky, kde potkáváme „Jidáše“ a vrkající děti a na ně plynule navazuje představení lozických mladších hasičů. Slova se ujímá Maty Votroubek a opravdu fundovaně zahrne komisi výkladem o vzniku a činnosti této složky. A už se blížíme do finále. V místní hospodě posadíme hodnotitele k rautovému stolu s dobrotami a dovolíme si jim převést zlatý hřeb dnešního dne, kterým je divadelní představení v podání našich skoroochotníků. Labutí jezero v jejich podání nemá konkurenci a nezná hranic. Škoda, že komise jejich vystoupení neocenila tak, jako my ostatní. Pro nás jsou to prostě mistři improvizace a výkonu, hodného Oskara. Ještě lozickou Kramářskou písničku a jsme rádi, že hodnocení končí. Úsměv a máváme komisi. Úplně vyšťavení se vrháme na jídlo, abychom si alespoň trošku spravili náladu. Sami za sebe jsme se svými výkony spokojení a jsme přesvědčeni, že jsme se celostátního kola zhostili se ctí.
Hanka Hrušková
