Tak jsme tu „vesnici Pardubického kraje roku 2019“ přece jenom k velkému údivu všech (tajně jsme v to ale všichni doufali) vyhráli. Velké, opravdu velké prvotní nadšení, vystřídal šok z představy, co vše nás teprve čeká. Vyhlášení výsledků, které se za „odměnu“ mělo konat v Lozicích, nám připravilo na dva měsíce hodně bezesných nocí. Nejdřív ze všeho nám ing. Tichá z ministerstva pro místní rozvoj poslala seznamy vyhlašovatelů, spoluvyhlašovatelů, členů svazků i svazů, komisí, zkrátka všech, které je třeba pozvat. Seznam se vyšplhal k číslu 110 osob a k tomu jsme se rozhodli, že zároveň pozveme občany, aby si to taky užili. Takže rázem oslava pro 240 lidí.
Na takovou vesničku trošku velké sousto, ale my se toho přece nebojíme. Kolotoč začíná. Kam my je všechny dáme? Spásná myšlenka jsou stany na hřišti. Paráda vyřešeno, jen ty stany sehnat. Nabízí se Martin Pitra ml. a je to doma.
Kdo nám zajistí jídlo? Bez kuchyně, nádobí a ostatních propriet potřebných pro zajištění oběda, je to vážně dost velký problém. Ale máme Jitku, ta má kámoše, další problém vyřešen.
Na čem a u čeho budou všichni sedět, z čeho a čím budou jíst? Zase kámoši z Rosic a Chroustovic a všichni mají své místo u svého stolu, svůj příbor, talíř i džbánek zajištěné. Vše klape a my jsme zatím spokojení, jedeme si na dovolenou a jsme v klídku.
Termín se blíží, jsme pořád na pohodu až do doby, kdy kuchař nemůže. První zádrhel, nervy tečou, dost podstatná věc se hroutí. Postěžujeme si dalším kámošům, ti mají zase své kámoše a ufff, kuchař je tu.
Není to kuchař ledajaký, má velké ambice se předvést co umí a řízek pro něj není dost prestižní jídlo. Takže kachna, zelí a bramborový knedlík budou tak akorát. Bereme cokoli, neboť jsme se všechny viděly, jak celou noc pečeme kachny, kachny a zase kachny (stala se z toho na chvíli noční můra, teda vlastně noční kachna).
Další den D v letošním roce je tu. Máme své „vítače“ na správném místě, v ruce slivovičku a vdolky, vítají všechny příchozí s úsměvem a velmi kvalifikovaně (už z nich po letošku budou profíci ve vítání). A kdo že se toho vlastně ujal, no přece naše Jitka v lozickém kroji a k ruce jí je Láďa a Martin v hasičském obleku, z dob začátků lozických hasičů (moc jim to sluší). To bychom měli, všichni dorazili, jen pan hejtman přijede později. Nečekáme a vyrážíme na prohlídku alespoň části Lozic. Vezmeme to od parčíku, přes hospodu, výstavu na sále, most, směrem k vinici a kostelu. Všude se návštěvě dostane fundovaného výkladu (dnes má své slovo naše Marcela). Vracíme se zpět, a koho to nevidíme, hejtman Martin Netolický již dorazil. Starosta ho nadšeně vítá, Jitka přiběhne s vdolky, kluci nalévají slivovičku, pan hejtman není netykavka a vše ochutná a přiťukne si na přivítanou a na zdar celého dne.
Oficiální program může začít. Nezbytné projevy všech zástupců vyhlašovatelů a spoluvyhlašovatelů soutěže, předsedkyně letošního ročníku soutěže a předsedkyně hodnotitelské komise, která se ujímá řízení celého programu. Po projevech přichází chvilka na hudební vložku, kdy nám chrastecké děti předvedou hudební vystoupení.
Na řadu přichází předávání diplomů a ocenění jednotlivým obcím, proložené divadelním představením lozických malých hasičů, které je zakončené hasičským útokem. Děti opět nezklamaly, byly úžasné.
Pokračujeme předáváním stuh, oranžová, modrá, zelená, bílá, další vystoupení, tentokrát lozická salza v podání Kristýny a Martina. Ještě před vyhlášením zlaté stuhy, přichází vyhlášení ceny o Zlatou cihlu, do které jsme přihlásili opravenou vstupní bránu u usedlosti manželů Lechnýřových. Opravdu nečekaně jsme v této kategorii zvítězili a obdrželi příslib na patnáct tisíc korun.
A přichází závěr vyhlašování – zlatá stuha a první místo v soutěži. Chvíle napětí a už je to tady.
Zlatou stuhu a titul „Vesnice Pardubického kraje roku 2019“ získává obec Lozice.
Jásot, radost nesmírná, starosta nastupuje k děkovacímu projevu, my se řadíme za stanem s překvapením pro starostu v podobě lozické hymny. Vše jde podle plánu až do chvíle, kdy zjistíme, že starosta nechal svůj napsaný projev v kufříku a začíná improvizovat. Starosta nenachází slova, v nervozitě nemůže přijít hejtmanovi na jméno a my se hroutíme za stanem, neboť plán selhává. Přichází rozhodnutí nenechat ho domluvit. Bára začíná hrát na harmoniku, zděšený starosta ztrácí půdu pod nohama, nechává se posunovat po pódiu mezi zpívajícím davem, nechápe a rezignuje. Díky bohu už to máme za sebou, davy burácí smíchy a odměňují nás velkým potleskem. Teď už nás zachrání snad jenom ta konfritovaná kachna na medu.
Zachránila, všichni se s chutí pustili do jídla, dali si pivečko a stres je pryč. Hosté se rozjeli a my jsme konečně mohli začít tak trošku relaxovat. Tak trošku, protože akce pokračovala pro místní a na rožni se griluje šedesát kilo masa. Je to skvělé, jíme, pijeme a bavíme se a probíráme vše od začátku, veselé historky a plánujeme, jak se zhostíme celostátního kola soutěže, které nás čeká v září. V úzkém kruhu zůstáváme až do nočních hodin a s pocitem dobře odvedené práce a celkem vyvedené akce jdeme spát.
Hanka Hrušková
